Smrt a já - 6.kapitola

2. listopadu 2010 v 18:27 | Jana |  Smrt a já
SaJ



6.Kapitola

…tma, ticho, těžký vzduch, nedá se dýchat, pravidelný tep se zrychluje, ohlušující rána, povyk, běsnění, volání o pomoc, davy lidí, mrtví všude okolo, krev, slzy, panika, řev beznaděje, poslední výdechy, poslední tepy srdce, oči se pomalu zalívají slzami, naposledy se podívají a vytratí se z nich jiskra života, smrt … tma, ticho, vzduch nasáklý krví několika desítek lidí, mrtvých lidí, smrt…

Slzy stékají po bledé tváři, zbledlé strachem, tolik by se chtěla probudit, tolik by chtěla křičet, utéct, ale nemůže, nevydá ani hlásku - nemůže, nemůže kvůli strachu který ochromuje celé její tělo.
Proč ji její podvědomí tolik ničí?
Proč ji takhle mučí?
Proč ani ve světě snů nemůže najít klid?
Klid, po kterém tak prahne.
Klid, něco co nikdy nepoznala…

Konečně se probudila, dostala se z toho hrozného snu. Ale na jak dlouho? Co když bude realita ještě horší a ona s tím nemůže nic udělat? Proč ona?
Pomalu otevírala oči a utírala si slzy které se drali z jejích vyděšených očí. Lehla si na bok a schoulila se do klubíčka. I přes svoji ospalost se neodvážila zavřít oči, vidět to znovu by už nezvládla. Tohle byl zatím nejhorší sen. Za poslední týden, možná i déle, se jí nic nezdálo, doufala že už je TO za ní.
Nevěděla ani, jak má TO pojmenovat. Když začala doufat, a možná i věřit že je vše za ní, TO se jí vysmálo a dalo vědět, že ještě zdaleka není konec, že má ještě co nabídnout, má čím ji vyděsit k smrti.
Věděla že dnes už neusne, její tep se pomalu dostával do normálu, i přerývavé dýchání se pomalu ustálovalo.
Otřela poslední slzy a pomalu se zvedala na nejisté, roztřesené nohy. Přehodila přes sebe župan a pomalu otevřela dveře do chodby, sešla schodiště a vydala se ke vchodovým dveřím.
Nedošla. Trochu se zakymácela a rozplácla se na zemi.
Vždycky se jí to stane, něco překoná ale když si myslí že je to za ní, objeví se něco nečekaného.
Zvládla sejít ze schodů, ale když si myslela, že je u dveří, zakopla.
Zvládla strávit dva týdny v nemocnici, ale pryč se dostala za cenu těch příšerných snů.
Když si člověk začne myslet, že má všechno pod kontrolou, všechno se zvrtne.
Štěstí je jen sen, bolest je skutečná.
Po několika minutách se Kim podařilo konečně dostat ven z domu. Posadila se na schody před vchodem a nechala myšlenky ať jí proudí hlavou. Nechtěla na nic myslet, ale neměla sílu se bránit. Nakonec uznala, že by měla přijít na kloub tomu snu. Mohla by tomu třeba zabránit stejně jako u Marie. Ne. Tomu sama nevěřila. S tímhle snem přestala věřit v to, že něco zmůže. Ale přece jen, ještě to byla ona, holka co se dokázala poprat, holka co nevěří na osud.
Sevřela pěst a udeřila jí do schodu na kterém seděla.
Něco v ní hlodalo, říkalo jí "Jestli na to nepřijdeš umře hodně lidí a ty za to můžeš!"

Vešla do domu a zavřela za sebou dveře.
Ještě na chvíli zaváhala, ale nakonec se vydala do svého pokoje.
Rozsvítila malou lampičku na stole, vzala si papír a tužku, usadila se do židle na kolečkách a začala si dělat poznámky, ze své noční můry. Nebylo pro ni lehké myslet na ty krvavé okamžiky, ale všechno se jí rodilo v hlavě, ani nevěděla jak. Pouze psala, ani nepřemýšlela nad významem, byla to jen slova oddělená čárkami, nic víc, ale za chvíli už měla popsaný kus papíru. Docela jí děsilo, jak snadno to jde.

… ticho, hodně lidí, bílé stěny, velký prostor, rána, výbuch, oblak dýmu, křik, krev, spousta krve, mrtví, pláč …

Až když si ta slova přečetla, zjistila jak ji to děsí. Nemohla si pomoct, do očí se jí znovu draly slzy.
Pláč se rozléhal celým pokojem.
Shodila papír ze stolu a položila místo něj hlavu.
Chvíli se snažila uklidnit, ale nedokázala to schovat. Bála se. Tolik se bála, co bude dál.
Nechala tedy emoce, aby ji pohltili a už ani nezastavovala slzy, které jí stékali po bledé pokožce.

Za několik minut, která jí připadali jako věčnost, konečně přestala brečet - ne že by se z ní smutek vytratil.
Líně si otřela slané kapičky z tváře a roztřesenou rukou se sehnula pro papír, který před tím shodila na zem.
Se strachem v očích se znovu podívala na těch pár řádků, které napsala.
Nemohla si pomoct, její mysl jí napovídala, že všechno co potřebuje je právě na tom papíře.
Přečetla ho jednou, dvakrát, desetkrát … možná stokrát, ale na nic nemohla přijít.
Věděla, že její mozek zná to co má z toho papíru vyčíst.
Věděla, že tam někde uvnitř ví co ta slova spojuje dohromady, ale nedokázala to určit.
Jen to pořád a pořád četla, stále dokola.
Čím déle nad tím dumala, tím dál byla od odpovědí, ale stejně věřila, že stačí udělat už jen jeden krůček a dostane se k pomyslnému cíli.
Nechtěla si přiznat, že na to nepřijde, už ne.

Ani si to neuvědomila a bylo ráno. Ze sítě jejích myšlenek ji vytrhlo až klepání.
"Kim, spíš?"
"Ne."
"Pojedeš se mnou do nemocnice za Marií?"
"Ano, hned jsem dole."
Líně se zvedla od stolu, poslední kouknutí na papír.
Za okamžik byl slyšet jen zvuk tekoucí vody v koupelně.
Stála pod sprchou a nechávala po sobě stékat proudy ledové vody. Potřebovala by vypadnout. Zašít se někam, kde nebude muset cokoliv řešit.
V hlavě jí pořád kolovalo těch několik slov …hodně lidí, velký prostor, bílá…
Proč jen jí to tolik děsí? Je to jako nemocnice … "Nemocnice!"
Vykřikla najednou tak, že to muselo být slyšet i u sousedů.
Jedno slovo - nemocnice - spojuje všechno to z jejího ´papíru hrůzy´.
Z koupelny vylítla rychlostí rakety, rychle na sebe naházela nějaké oblečení a do minuty stála dole v chodbě.
"Mami, musíme si pospíšit, prosím, na vysvětlování není čas. Je to důležité."
Popadla matku za ruku a táhla ji ven z domu.
"Kim. To chceš jet takhle?"
"Mami prosím pojď."
Naléhala skoro plačky.
Za chvíli už jeli směrem k nemocnici.
"Vysvětlíš mi konečně co se děje?"
"Já…já nejsem si jistá. Jen vím, že se co nejdříve musíme dostat do nemocnice. Vysvětlím ti to později, ale teď prosím přidej."
"Dobře."

Za několik minut už byli před nemocnicí.
Kim se trochu zatmělo před očima, pohlédla na budovu nemocnice a opět to viděla. Obrovský výbuch. Teď si byla jistá. Budova z jejího snu je nemocnice.
Měla nepříjemný pocit, že už má málo času.
Její racionální myšlení se vypnulo. Vyběhla z auta přímo k hlavnímu vchodu. Bylo to necelých dvě stě metrů a přes to se jí podařilo upadnout. Rychle se zvedla a běžela dál, neměla čas přemýšlet, nebo vnímat bolest rozraženého kolena. Jen jedna věc teď byla důležitá, jen jedno místo.
Kde kdo by řekl že je bláznivá, před několika dny by ji tam nedostal násilím a teď tam běží co může.
Celá udýchaná vběhla do vstupního vestibulu, následovaná její matkou.
"Musíte všichni pryč. Bouchne to tu." vybalila v rychlosti na sestru u pultíku v hale.
"Co prosím?"
"Viděla jsem to, všichni zemřete, musíte všichni pryč."
"Uklidněte se slečno…"
"Jak se mám uklidnit…"
Křičela skrz slzy. Mohla si myslet, že na ní všichni budou koukat jako na blázna, ale neviděla jinou možnost.
"Prosím, musíte odtud všechny vyvést. Prosím."
"Kim, pojď, musíme si promluvit."
Popadla ji matka za ruku a táhla směrem ke dveřím.
"Prosím vyslechněte mě … vždyť všichni zemřou …"
Už neměla sílu se moc bránit, chtěla je zachránit, ale nemohla. Než se nadála, byla dotažena k autu
"Kim, co to mělo znamenat."
"Viděla jsem to, nemocnice vybouchne a všichni zemřou. Musím je zachránit, musím."
"Jsi jak malá, kdybych tě neodvedla tak tě zavřou do blázince."
"Ale… já…já musím něco udělat. Tak dlouho jsem se snažila na to přijít, nemůžu to teď vzdát. Nemůžu."
Její vlastní slova jí dodala sebevědomí. Vytrhla se matce a běžela znovu do nemocnice.
Ignorovala matčino volání i slzy přes které prakticky neviděla.
"Prosím vyslechněte mě. Měla jsem sen, že to tu vybouchne. Musíte všechny dostat pryč."
"Slečno, byl to jen sen…"
"Ne, to bylo víc než sen, byla to předtucha. Jsem si jistá, že se to stane. Prosím."
Už nevěděla co víc jí říct, aby ji přesvědčila. Bohužel už nedostala šanci cokoliv říct, protože se do toho opět vložila máma.
"Promiňte, nevím co se to s ní děje. Nejspíše se jen špatně vyspala. Moc se omlouvám."
"To je v pořádku."
"Ale vy mě nechápete, já musím …"
"Kim, už přestaň."
Přestala. Nemohla už nic dělat. Snažila se, ale nikdo jí nevěřil, ani ji nenechali domluvit.
Pustila se pultu a nechala se s pláčem vyvést z nemocnice.
Byly u auta.
Kim se ještě naposledy otočila. Její sen se jí promítal jako v kině, ale teď to bylo skutečné.
Ozvala se ohlušující rána. Vlna energie společně s oblakem dýmu a prachu se rychle rozptýlila od místa výbuchu - nemocnice.
Všichni skončili na zemi, všichni až na Kim. Stála dál na jednom místě a z očí se jí draly doslova potoky slz.
Byla k ničemu. I když na to přišla, nedokázala nic udělat. Snažila se. Ale málo. Nikdo jí nevěřil. Nedokázala tomu zabránit, i když byla jen kousek.

Na místo neštěstí se rychle sjížděly policejní, hasičské i sanitní vozy.
Kimina máma se vzpamatovala jako první.
Vtáhla Kim do auta a co nejrychleji od tam tud odjížděla.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lilith-sama Lilith-sama | Web | 3. listopadu 2010 v 15:54 | Reagovat

A bude jej už teraz veriť? Však sa to stalo. Uvidela, ako vybuchla a ona aj vybuchla. A nik jej neveril, ale teraz by jej mama už mohla uveriť. No uvidíme, čo bude ďalej. Teším sa na pokračko.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Nevěřím, nevěřím, že láska je pouhý klam, láska JE.
Vím to, vím, vždyť na ni právě teď umírám.