Smrt a já - 8.kapitola

30. listopadu 2010 v 22:44 | Jana |  Smrt a já
SaJ



8.Kapitola

Umřela jsem? Jsem mrtvá? Ne, to by bylo příliš snadné… Cítím bolest… Takže žiji…
sakra!

Pomalu otevřela oči, ale musela je znovu zavřít, protože světlo bylo moc ostré. Snažila se je otevřít ještě jednou - tentokrát pomaleji aby si zvykla na světlo.
Otáčela hlavou a pečlivě se rozhlížela po místnosti.
Vpravo byli dveře, vlevo od postele noční stolek. Jinak bílo. Nemocnice - co by chtěla. Všechno si prohlédla ještě jednou a pohledem se zatoulala i ke svým rukám. Byla připojená na nějaké hadičky a její zápěstí byla obvázaná.
Z očí se jí spustily slzy.
Sakra! Sakra! Sakra!
"Už jsi vzhůru?" spíš konstatování, než otázka.
Kim malinko naklonila hlavu a mohla se podívat na ženu které patřila ta slova, vyslovená s chladností, kterou jí mohl kde kdo závidět.
Žádná reakce.
"Nemluvíš? Já bych si být tebou teď taky hrála na němou, jsem zvědavá jak chceš tohle vysvětlit své mámě."
To tě nemusí zajímat a nikomu nedlužím vysvětlení! křičelo její vnitřní já, navenek však zůstala ledově klidná.
"Abys věděla, nesnáším spratky jako ty, kteří si myslí, že mají hrozný život a přitom o něm vůbec nic neví! Chtějí se zabít kvůli blbostem! Kvůli naprostým kravinám a vůbec nevědí co to je skutečné trápení a co to jsou skutečné problémy!"
Zabyla jsem hromady lidí! To je málo na to abych měla důvod se zabít?
Z očí jí stekly další slzy, ale stále zarytě mlčela.
"Nevěřím v osud, který člověka ovládá, ať udělá cokoliv, věřím v osud, který ho ovládne, když nedělá nic. Něco ti povím, jsi zbabělý spratek."
"Tak proč?" donutila se konečně k mluvení.
"Co?"
"Kritizujete mě. Nadáváte mi. Přestože mě neznáte a nevíte proč jsem to udělala. Ale stejně mi kontrolujete tep a dáváte léky."
"Je to moje práce. Jsem zdravotní sestra. Musím to dělat abych uživila rodinu a nemůžu si vybírat které pacienty ošetřím a které ne."
"Kdyby jste se na mě vykašlala, tak by se to nikdo nedozvěděl."
"Jsem zvyklá plnit svoje povinnosti, ať jsou jakékoliv. Třeba i kontrolování lidí jako jsi ty."
"Lidí jako jsem já? Nevíte jaká jsem."
"Možná ne, možná jo."
Pomalu odcházela z pokoje a nezapomněla za sebou pořádně bouchnout dveřmi.
Kim se zhluboka nadechla a zase vydechla.
Jako nepovel se ozvalo klepání.
"Ahoj Kim. Jsem psycholožka doktorka Laura Scottová."
Do místnosti vešla brunetka v černém kalhotovém kostýmku a s brýlemi, které ji přidávali na důležitosti.
"Nepotřebuji psycholožku."
"Vzhledem k tomu, že ses chtěla zabít, potřebuješ."
"Celý život není nic jiného než cesta k smrti. Tak proč jí bránit?"
"Proč jí vítat?"
"Nikdo neví, co je smrt, a přece se jí všichni bojí, jako by uznávali, že je největším zlem, třeba je pro člověka největším dobrem."
"Ráda mluvíš v citátech?"
"Děláte ráda svoji práci?"
"Ráda odpovídáš na otázku otázkou?"
"A vy?"
"Neuznáváš autority?"
"Máte se tvářit jako moje kamarádka, abych vám věřila a povídala si s vámi, ne? Představila jste se psycholožka doktorka
Laura Scottová
. Chcete být důležitá…"
"Jsi velmi chytrá, ale raději bych se vrátila k původnímu důvodu, proč jsem tu."
Vzala si jednu židli a posadila se na ní vedle Kiminy postele.
"Tak k věci. Nemusíte chodit kolem horké kaše."
"Tak dobře. Proč ses chtěla zabít?"
"A kdo řekl, že jsem se chtěla zabít?"
"Co prosím?"
"Jak můžete vědět jestli jsem se chtěla zabít?"
"…"
"Lpíte na tom, co znáte a čemu rozumíte. A říkáte tomu realita. Ale co když je to jen iluze? Jen další pohled na věc?"
"Vysvětli mi to. Nechápu tě."
"To je právě ono. Nemůžete vědět co jsem udělala, když nechápete jak myslím. Kdosi řekl: Smrt je velmi hloupá, deprimující záležitost a moje rada zní: držte se od ní co nejdál…."
"Ale ty se od ní nedržíš co nejdál. Proč?"
"Mám svoje důvody."
"Hádám, že mi je nepovíš."
Kim zavrtěla hlavou a pohled zabodla do protější stěny.
"Nebála ses?"
"Bát se smrti je krutější než zemřít, ale já nemám strach, z vlastní smrti ne…"
Poslední část své věty si říkala spíše pro sebe a doktorka usoudila, že tudy cesta nepovede.
"A co si cítila když jsi to udělala? Úlevu? Uspokojení?"
"Proč se ptáte na tohle?"
"Proč se vyhýbáš odpovědi?"
"Nemám důvod vám to říkat."
"Chci ti pomoct."
"Protože je to vaše práce."
"Kdyby to nebyla moje práce, odpověděla bys mi?"
"Ne. Tohle může pochopit jen někdo kdo zažil to co já."
"A co jsi zažila?"
"Špatná otázka."
"Žádná dobrá teď není. Máš pravdu - je to moje práce, proto se ptám na nesmysly, na které sama neznám odpověď a proto se tě snažím donutit mluvit, abych mohla tvé mámě říct že jsi v pořádku."
"Lhala by jste."
"V čem?"
"Nejsem v pořádku."
"Skutečně si velmi chytrá dívka Kim. Lidé kteří se chtějí zabít nejsou v pořádku, ale ty jsi jiná než ostatní. Asi máš dobrý důvod proč jsi to udělala a já bych ho chtěla vědět."
"Protože je to vaše práce. Ve skutečnosti vás nezajímám."
"Teď se pleteš. Zajímáš mě. Jak už jsem řekla - jsi jiná - proto mě zajímáš. Jestli mi to budeš chtít říct, tak tady je moje vizitka."
Doktorka položila malou kartičku na stolek vedle postele a pomalu se zvedla.
"Ještě se uvidíme. Musím být u prvního shledání s tvou matkou a měla by sis dobře rozmyslet co jí řekneš."

Asi po týdnu nudného ležení v nemocnici byla natolik v pořádku aby mohla nemocnici opustit.
Jak se ale blížil čas setkání s její mámou, nervozita narůstala. Měla sice připravených několik rolí, ale nebyla si jistá, jestli to bude fungovat. Hrát si na hodnou holčičku, nebo jednat na rovinu? Rozhodla se že počká jak zareaguje máma a pak si vybere který způsob hry zvolí.

Doktorka vybrala na setkání neutrální prostředí a doufala, že to všechno půjde hladce. Poznala, že se Kim snaží matce jakkoliv vyhnout, ale do nekonečna to přece nejde.
"Tvoje máma je za těmito dveřmi. Je to hodně důležité, až si budeš jistá tak otevři."
Kim se několikrát nadechla a zase vydechla a ruku, která se jí trochu třásla, položila na kliku.
Její průtok krve se výrazně zvýšil, přesto byla bledá jako stěna.
Ještě jeden nádech a výdech a dveře se pomalu otevíraly.
Kimina matka seděla na židli naproti dveřím a když dveře malinko vrzly, vstala a čekala až odhalí postavu za nimi.
Kim vstoupila a zmapovala pro ní cizí pokoj. Byl prostorný, stroze vybavený a na její vkus působil až moc nemocničně, což jí na náladě moc nepřidalo, po týdnu stráveném v nemocnici by uvítala jakoukoliv jinou barvu. Ač nerada, musela si přiznat, že už si na ni začíná zvykat a to ji děsilo.
Stála proti své matce a čekala až něco udělá. Zatím měla kamennou masku aby se pak mohla bleskurychle vžít do jakékoliv role. Její máma se ale stále k ničemu neměla, jen jí pozorovala a možná i o něčem přemýšlela. V její tváři byla znát únava a starost, nejspíš se pár dní pořádně nevyspala. Vlasy měla zplihlé a mastné a oblečení také zrovna nezářilo čistotou.
Kim, která byla poměrně vyspalá i upravená působila naprosto chladným dojmem, jakoby ztratila všechnu pozitivní energii.
Stáli tam možná i několik minut a stále bylo ticho.     
Starší ženě se v očích zalesklo něco co připomínalo slzy a nejistým krokem se vydala vstříc své dceři. Krůček před ní se zastavila, jakoby čekala na povolení jít dál. Pomaloučku natáhla ruce před sebe a opatrně ji objala. Když neucítila žádnou známku odporu, obětí zpevnila a víc ji na sebe natiskla. Teď už se slzám neubránila a na Kimino oblečení dopadaly slané kapky. Kim ji po chvíli taktéž třesoucíma se rukama objala.


Cesta domů probíhala v tichosti, stejně jako všechno od chvíle kdy se setkali. Ani jedné se nechtělo to ticho ničit - bylo příjemné. A ke všemu ani jedna neměla co říct a obě se procházely svými myšlenkami. Kim si mnula svá obvázaná zápěstí a přemýšlela co bude teď.
Auto zastavilo před domem. Mlčky vystoupili a Kim se hned rozeběhla do svého pokoje. Skočila na postel a s mírným úsměvem se dívala kolem sebe - konečně nějaké barvy. Žádná bílá. Všechno hraje pastelovými barvami a sluneční paprsky které se dostanou do místnosti to jen dotvoří. Pro ještě lepší pocit otevřela skříň a převlékla se do zářivého žlutého trička a fialových kraťasů. Hned se cítila o moc lépe. Ale ne na dlouho. Pohled se jí zastavil na dveřích od koupelny. Nejistě vzala za kliku a otevřela je. Uviděla sama sebe jak stojí před umyvadlem v ruce žiletku. Postava si kouskem kovu přejela po zápěstích a nechala si po rukou stékat rudou tekutinu. Kim stála ve dveřích, celá se klepala a nemohla se pohnout. Něco ji tam drželo.
Ozvalo se klepání a to Kim konečně probralo. Do pokoje vstoupila máma.
"Potřebovala bych s tebou mluvit, Kim."


"Děje se tady něco divného. Už jsem si všimla dřív, ale teď...
tvůj otec, Marie, to s tou nemocnicí, teď ty… je to divné… Nechceš mi o tom něco říct?"
Kim se trochu rozklepala.
"Já… nemůžu."
"Kim. Tohle není hra! Je to důležité! Jestli něco víš, tak to musíš říct."
Chvíli bylo ticho.
"No… Každopádně chci abychom odtud odjeli alespoň na pár týdnů."
"Kam?"
"Do hor. Čerstvý vzduch. Příroda."
"Kdy odjíždíme?"
"Zítra. Čím dřív, tím líp. A… kdyby sis to rozmyslela a chtěla mi to říct, kdykoliv si to poslechnu."

Kim znovu osaměla a něco ji táhlo do koupelny. Nejistě se tam znovu postavila jako před tím a dívala se na sebe samou jak leží na zemi v kaluži krve. Rozklepali se jí kolena a sesunula se k zemi. Zavřela oči a zhluboka dýchala, aby se uklidnila. Po několika dlouhých minutách otevřela oči a mohla si prohlédnout čistě uklizenou, a hlavně prázdnou koupelnu. Postavila se na nohy a vrátila se do pokoje, kde se zhroutila na postel. Těšila se domů a tak trochu se i bála - teď je doma a má sto chutí vypadnout. Rozhlédla se po pokoji - nebyl zrovna nejuklizenější. Ne že by jí uklízení nějak zvlášť bavilo, ale potřebovala něco dělat, aby nemusela myslet na to co se kolem ní děje.
Vstala z postele a s povzdechem se sehnula pro rifle. Při zvedání z nich vypadl menší papírek a tak se neochotně zvedla i pro něj. Tim Brown Nemusela dlouho přemýšlet a vybavila se jí tvář doktora, který ji pomohl. Před očima teď ale měla i něco jiného. Přežil?
Seběhla dolů ze schodů přímo k telefonu a vytočila číslo napsané na kartičce. Čekala asi minutu a stále nic. Pomalu přestávala doufat, ale nakonec se z druhé strany přece jen někdo ozval.


"Ahoj. Co potřebuješ? V telefonu si zněla značně nejistě."
"Potřebuji s někým mluvit."
Ona i doktor se posadili na lavičku a kochali se pohledem na vzrostlé stromy, kterým mezi listím proudili příjemné sluneční paprsky.
Kromě nich tam nikdo nebyl tak si mohli užít toho klidu.
"Tak povídej. Nějaké vážné problémy?"
"Jo. Ale budete si myslet, že jsem naprostý blázen."
"Nebudu. Jsem tu jako člověk a ne jako doktor."
"A co když vám řeknu, že můžu za ten výbuch nemocnice."
Upřeně se na něj podívala a čekala na reakci.
"Tohle není legrace."
"Nedělám si srandu."
"Jak bys mohla…"
"Nedokázala jsem přesvědčit sestru na recepci. Věděla jsem co se stane. - Chápete? Já sem věděla že to tam celé vybouchne, ale nedokázala jsem nikoho z nich zachránit."
"Řekla jsi jim to a nikdo ti nevěřil."
"Jo. Dívali se na mě jako na blázna."
"Ale jak jsi to věděla?"
"Nebylo to poprvé. Zdají se mi sny, kde někdo zemře, jen většinou nevím kdo. Je to neurčité. Vnímám to a když to dokážu poznat, možná ty lidi dokážu zachránit, jen nevím jak, když mi nikdo nevěří. Taky si myslíte, že jsem blázen?"
"Upřímně asi jo, ale kdo by taky ne, když mu řekneš tohle."
Kim jen kývla a chvíli bylo ticho.
"Už jsi někoho zachránila?"
"Marii. Jinak nikoho."
"A co s tím chceš dělat?"
"Nevím. Zítra odjíždíme s mámou do hor, tak snad na něco přijdu. Jen jsem to prostě někomu potřebovala říct. I když se tím nic nezmění, jen to že to víte… prostě mám teď takový zvláštní pocit."
"A je to lepší než před tím?"
"Nevím."
"Jaké to je? Cítíš se za to zodpovědná?"
"Jo. Vždyť je prakticky zabíjím já sama."
"Tohle neříkej. Tohle je něco co nemůže mít každý. Podstatě je to dar. Zní to ode mě asi hloupě, ale když se to naučíš ovládat, tak můžeš zachránit hromadu lidí. Tvůj sen přece nemůže za to, že někdo dal bombu do nemocnice. Jen jsi dostala šanci to vidět. Stalo by se to tak jako tak."
"Asi máte pravdu. Přesto se cítím vina za to všechno…"
Doktor sáhl do kapsy a vyndal zvonící mobil.
"Promiň, ale musím jít, potřebují mě v nemocnici. Až budeš chtít tak zase zavolej."
Kim kývla a zatímco odcházel zůstala sedět, až když zmizel z dohledu, vzpomněla si na jednu důležitou věc. Rozběhla se za ním a doufala, že to ještě stihne.
Běžela po cestičce až tam, kde se už začínal ozývat ruch města a několik desítek metrů před ní byla rušná silnice.
Čas jakoby se zpomalil. Ve chvíli kdy byl Brown asi ve třetině silnice se ze zatáčky vyřítilo nákladní auto a v rychlosti, která možná i dvojnásobně překračovala povolenou, ho zcela smetlo. Kim padla na kolena a po tvářích jí stékali slzy…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 *Green♥Charlotte* *Green♥Charlotte* | Web | 19. prosince 2010 v 19:00 | Reagovat

páne jo..krása..moc se mi to líbí..nechceš spřátelit?? :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Nevěřím, nevěřím, že láska je pouhý klam, láska JE.
Vím to, vím, vždyť na ni právě teď umírám.